Cesta do MARSEILLE aneb První zkušenost s COUCHSURFINGEM

V lednu 2017 vypustila letecká společnost Volotea, díky oslavě jejich 10. výročí, do světa 100 tisíc letenek do různých evropských destinací za cenu 5€ za jednosměrnou letenku.

Nákup letenek

Nevěřila jsem svým očím a šla jsem se přesvědčit. Bylo tomu opravdu tak. Koukala jsem se na nabízené destinace a neváhala koupit letenku do Marseille (přímořské město ve Francii), kde jsem před 3 lety strávila 1 skvělý den se svými kamarády. Dostávám se k oknu na provedení platby, platba provedena, potvrzení přišlo do mailu a začínám se radovat. Ještě jsem ale stále byla v šoku, že mám zpáteční letenky z Prahy (bohužel zpět do Vídně - jinak ta akce neplatila) za 10€ (270 Kč). Během chvíle si uvědomím, že mám letenku pouze pro sebe a raději bych letěla ještě s někým. Píšu kamarádce, která mi po 5 minutách dává vědět, že teda za tu cenu jede se mnou. Bohužel jsem jí musela sdělit špatnou zprávu, že na stejné datumy jsou letenky už pryč. Popravdě, všechny levné letenky do Marseille zmizely během 15 minut. Smiřuji se s tím, že poletím sama. Nakonec mě to ale pobídne, abych konečně vyzkoušela možnosti Couchsurfingu.

Jak jsem sehnala ubytování v Marseille

V březnu, 5 měsíců před odletem, se rozhodnu zkontaktovat pár lidí na Couchsurfingu a následně zjišťuji, že žádám o možnost přespání příliš brzy. Rozhodnu se tedy počkat.

Blíží se datum odletu, a tak na konci června opět žádám lidi, u kterých bych mohla přespat a trávit s nimi den, abych se necítila sama. Podařilo se. Jedna mladá Francouzka mi povolila zůstat u ní na 3 noci a to samé jeden student z Indie. Skvělé bylo, že každý bydlel v jiné části Marseille a mohla bych ji prozkoumat téměř celou.

14 dní před odletem mi přišla znepokojující zpráva. Francouzka mi dávala vědět, že se celý srpen nebude nacházet v Marseille, a proto mě nebude moct ubytovat. Začala jsem lehce panikařit. Už jsem obhlížela ceny pokojů na Bookingu a Airbnb. Druhá možnost byla cenově přívětivější, ale ještě jsem nic nezařizovala, jelikož jsem čekala, zda se na mě neusměje štěstí. Čekání se vyplatilo. Francouzský mladík, jmenoval se Eric, si mě vybral z 5 žadatelů, a to hlavně proto, že jsem Češka a jeho předchozí, zároveň první, host byl Čech, s kterým měl dobrou zkušenost. Ještě jsem si potvrdila u Inda, jehož jméno je složité, ale všichni jsme mu říkali Shub [Šub], vše, na čem jsme se domluvili, a mohla jsem začít balit.

Cesta na letiště + 1. den v Marseille

Cesta autem na letiště se vlekla - v Praze totiž byla dopravní špička. Uklidňovala jsem se tím, že mám přeci s sebou jen batoh, tudíž bych to mohla stihnout. Ano, na letišti jsem byla 50 min před odletem. Uf!

Za necelé 2 hodiny přilétám na letišti v Marseille. Venku je slunečno. Prostě počasí, které miluji. Teď mě nezbývá nic jiného než najít autobus směřující do centra města. Vyjdu ven a žádné autobusy nevidím. Proto se vracím zpět do haly k informacím a tam mi paní vysvětluje cestu. V dálce už vidím autobus, který potřebuji. U řidiče se zeptám, kde si mám koupit lístek, a posílá mě k okénku na lístky. Cena jednosměrné jízdenky do centra stojí 8,30€. Po chvilce už sedím v autobusu - odjíždí každých 15 minut.

Přijíždím na nádraží Saint Charles a vytahuju z tašky mobil, v kterém mám staženou aplikaci s offline mapami. V ní hledám obrázek nejbližšího metra a zvolím cestu, jak se tam dostat pěšky. Našla jsem to, i když jednou se mi mapa zbláznila a šla jsem úplně jiným směrem. Vlezu do stanice metra a tam se ptám dvou starších mužů na cestu na pláž. Pochopila jsem, že neumí anglicky. Vyhledám nějakou mapu města s trasami metra. Vyfotila jsem si ji, abych se lépe později orientovala a zjistila jsem, že musím na červenou linku metra 2. Nyní si potřebuji koupit lístek na metro, jenže tady je jen automat na karty (ano, měla jsem kartu s sebou, jenže ji nepoužívám do podobných automatů, aby mi ji náhodou nesežraly). Tak co budu dělat? Oslovila jsem kolemjdoucího černocha, zda by mi nekoupil lístek a já mu dala hotovost. Neměl s tím žádný problém a rád mi pomohl. Tak hurá na pláž!

Vystoupím na zastávce Plage du Prado a z mapy vyčtu, že musím jít cca 2km rovně a dojdu rovnou na pláž. Jupííí! Vidím moře. Teď už jen najít volné a bezpečné místo pro to, abych viděla na svůj batoh a tašku. Našla jsem pobřežní hlídku, to je prostě ideální místo - budu mít tašky na očích. Připadala jsem si tam jako exot. Musela jsem z batohu spoustu věcí vytáhnout, jen abych našla deku. Konečně v moři. V ledovém moři. Později jsem se dozvěděla, že poslední 3 dny bylo chladněji, tudíž se moře díky větru ochladilo. Mohla jsem se na pláži válet až do 19:00, respektive musela. Měli jsme tu s Ericem sraz. Okolo 18:00 mi píše Eric, že je už na cestě a já mu odepisuji svou polohu. Najednou se mě zeptá, zda jsem na jižní nebo severní pláži. Neměla jsem nejmenší zdání, kde to vlastně jsem - prostě na pláži. Asi po 15 minutách hledání jsme se konečně setkali. Přivítáme se, on si svlékne oblečení a běží do té ledové vody. Brr!

Potom si oba bereme svoje věci a vyrážíme na parkoviště. Jedeme autem k němu domů. Představuje mi jeho pánsky zařízený byt a dlouho se nezdržujeme a vyrážíme na večeři. Kupujeme lístky na trolejbus a po asi 3 zastávkách vystupujeme. Nejdřív se chceme jít najíst, jenže po zjištění, že tohle místo znám, tak nejdřív si prý jdeme koupit místní drink. Udivuje mě, že všichni postávají venku, kde pijí své drinky a pak se vracejí skleničky zpět. O to lepší sociální začlenění. Vypito a konečně jdeme na tu večeři - už mám totiž hlad. Ani nevím, co jsem přesně měla, jen jsem ukázala na obrázek a to mi přinesli. Poté se jdeme podívat do přístavu, je kolem 22:00. Eric mi říká, že nikdy nebyl na tom obřím kole, tak zda bych nešla s ním, že mi to zaplatí. Přišlo mi to blbé si to nechat zaplatit, tak jsem mu řekla, že na oplátku mu zaplatím zítřejší oběd na našem výletě. Cestou z pláže jsme se totiž bavili, co budu druhý den dělat, a tak jsem mu řekla, že mám koupenou zpáteční jízdenku na vlak TGV do Avignonu a on má volný den a nikdy nebyl v centru Avignonu, tak pojede se mnou. Po nádherném výhledu na modře osvícený přístav jsme se společně vydali do místních barů a já ochutnala místní pivo (vždy okolo 7€). Po půlnoci jsme se vydali domů a šli spát.

Výlet do Avignonu

Ráno vstáváme, Eric mi připraví čaj, k tomu sušenky a ještě se omlouvá, že nemá bohužel doma nic k snídani. Ani jsem nepočítala s tak milým přístupem. Cca 30 minut jdeme pěšky na vlakové nádraží. Eric si kupuje jízdenku v automatu, která ho stála 30€ na okraj Avignonu + dalších 1,60€ do centra. Páni. Mě tatáž cesta stála 15€, kterou jsem kupovala 5 dní předem. Eric strčil svoji jízdenku do přístroje ještě před nástupištěm, který mu lístek orazil a mně ho kontrolovala paní u nástupiště. Cesta na okraj Avignonu trvala cca 35 minut, následně jsme museli přestoupit po 40 minutovém čekání na vlak, který jel pouze 7 minut.

Tak a nacházíme se v historickém městečku s názvem Avignon, který je proslulý svým mostem. Všude v centru se nachází spousta kostelů a obchůdků s levandulemi. Na druhé straně města se nachází tzv. Avignonský most (francouzsky oficiálně Pont Saint-Bénezet), který byl původně ze dřeva a z velké části zničen. Vstup na most stojí 5€ a v ceně je i zhlédnutí zajímavého videa (s anglickými titulky) o jeho vzniku.

O kousek dál se nachází loďka, která převáží zdarma na druhý břeh, a tak jsme tuto možnost samozřejmě využily. Procházíme se dál po městě, cestou jsme usedli v nějaké restauraci, kde jsme si dali palačinku s nutellou + pivo a pomalu se blížíme k nádraží. Eric si kupuje opět jízdenky na vlak, nyní už ne s takovým rozdílem jako předchozí cesta (on 1,60€ + 15€ a já pouze 14€). Online nákup se mi tedy vyplatil na plné čáře.

Když jsme dorazili zpět do Marseille, zašli jsme nakoupit nějakou pizzu k večeři a doma si nalili bílé víno - nabídl mi víno z Madeiry, odkud si ho přivezl. Celý večer jsme si povídali.

Jak jsem byla na poště, abych poslala pohled

Další den byl v mé režii. Eric musel jít do práce a na mém programu byla prohlídka města. V Avignonu jsem koupila pohled pro kamarádku a chystala jsem se ho poslat. Eric mi ukázal, kde najdu poštu a tím směrem jsem se vydala. Vcházím dovnitř, stojím ve frontě a přijde ke mně jedna slečna a zřejmě se mě ptá, co potřebuji. Říkám ji v angličtině, že bych prosila známku. Ona na mě, že mi nerozumí. Tak ji ukazuji pohled, otočím na druhou stranu a ukážu na místo, kam se lepí známka. Opět mi něco říká a já nemám tušení, co po mě chce. Ha-ha.

Pak mě posílá k jedné přepážce a tam jsem si mohla zvolit, kterou známku bych chtěla. Super, po 10 minutách mám známku, jenže paní mi vrátila vše zpět. Myslela jsem si, že nalepí známku a hodí si to do nějakého pytle. Omyl. Tak tam stojím dál a mávám pohledem a snažím se jí říct anglicky, kam to mám hodit. Sice mi rozhodně nic nerozuměla, ale pochopila, a tak ukazovala na dveře a já pochopila, že venku je schránka, kam to mám dát.

Ejhle! Venku byly dvě schránky. Hm, obě stejné, ale mají dvě schránky na odesílání pošty. Z nápisu jsem si odvodila, že jedna je pro místní rozeslání a druhá je do ciziny. Nebyla jsem si ale stoprocentně jistá, tak jsem se zeptala starších dam poblíž. Samozřejmě neuměli anglicky. Mimochodem, vždycky jsem se snažila začít větu slovem Bonjour a pak spustila na ně anglicky. Naštěstí jeden pán vhazoval něco do těch schránek, tak jsem se zeptala jeho. Taky mi nerozuměl, tak jsem to zkusila jednodušeji. Otočila jsem pohled a ukazuju na nápis: THE CZECH REPUBLIC. Hurá, pochopil to a vhazuje to do schránky, kam bych to hodila i já. Tak, teď už jen doufat, že pohled dorazí. O týden později mi psala kamarádka, že ji pohled přišel. Sláva.

Procházka po městě - památky

Poblíž pošty se nachází park Longchamp s nádherným palácem a fontánou. Byla jsem zklamaná, když jsem viděla, že je obklíčen stavebními ploty. Ale pořád byl krásný jako tenkrát před 3 lety. Šla jsem se projít aspoň do parku, usedla na lavičku a vychutnávala si snídani. Asi po hodině jsem se vydala směrem k přístavu, po cestě jsem zakoupila pohled pro paní, která mě díky cestovatelské skupině na Facebooku kontaktovala, zda bych ji jeden nepřivezla, že jí chybí do sbírky a potom jsem si to štrádovala ke stavbě Palais du Pharo (postaven Napoleonem III. roku 1858), odkud je výhled na celý přístav a na další památky.

Po nějaké době jsem se vydala opět do přístavu, kde se nacházelo nejbližší metro, a jela na místo, kde se nachází nápis marseille.fr. Pár dní před odletem jsem ho viděla na pár fotkách na google mapách a říkala jsem si, zda toto místo najdu. První den při odjezdu z parkoviště od pláže jsme jeli kolem, tak jsem si musela rychle to místo zapamatovat a pak ho znovu najít. Podařilo se mi to. Poté jsem si šla odpočinout na pláž, ale na opalování to nebylo, jelikož slunce nesvítilo.

Párty na pláži + strach, kde budu spát další noc

S Ericem jsme byli domluveni, že se sejdeme kolem 18:00 u parku Longchamp a půjdeme nakupovat suroviny, abych mohla připravit těstovinový salát na večer. Na jedné pláži se totiž konaly každou středu setkání lidí z Couchsurfingu, kam se doneslo jídlo, které doma musíme uvařit. Strašně moc jsem se tam těšila. Dokonce mě překvapilo, že tam bylo min. 30 lidí. Wow. Ze začátku jsem se spíše držela v blízkosti Erica a jeho 2 kamarádů, které jsme na cestě nabrali, ale později jsem se dala do řeči i s dalšími lidmi. Dokonce jsem z každé strany slyšela, jak každý chválí můj salát a mě to zahřálo u srdce. Celý večer až do 1 ráno jsme popíjeli a povídali si. Super zážitek, na který nikdy nezapomenu.

Jediné, co mě trápilo tentýž večer, bylo, že jsem si nebyla jistá, kde budu další noc spát, jelikož se mi ten student z Indie už týden neozval a ani na smsky nereagoval. Už jsem si promítala v hlavě, jak zkusím poprosit Erica o jednu noc navíc a na další noci si najdu nějaký hostel. Když jsme kolem půl 2 ráno dorazili domů, zkontrolovala jsem si druhý telefon (vždy na cestách používám dva, pro jistotu) a tam na mě blikaly smsky od Shuba, jak se omlouvá, že byl zaneprázdněný, ale že zítra se mnou na 100% počítá. Uf! Popsal mi cestu, na jaké zastávce metra mám vystoupit, do kterého autobusu nastoupit atd. Byla jsem z toho rozpačitá, ale brala jsem to jako výzvu. Tak a mohla jsem v klidu usnout.

Cesta do Luminy a první setkání s dalším couchsurferem

Následující den ráno jsme se s Ericem rozloučili a já pádila na metro. Tentokrát jsem si kupovala 24h lístek na metro + autobusy + tramvaj. Vystoupím ve stanici metra, kterou mi Shub napsal, a teď mým úkolem bylo najít autobus č. 21, které vede do oblasti Luminy. Naštěstí to mají dobře popsané a u každého východu z metra byly cedule s čísly autobusů, které se nacházejí na té a té straně. Nasedám do autobusu a chvála bohu, že mám vystoupit na konečné. Jinak bych byla totálně ztracená.

Vystupuji z autobusu a nikdo na zastávce na mě nečeká. Volám Shubovi a číslo je nedostupné. Píšu znovu sms, že už jsem dorazila do Luminy. Po 10 minutách mi přijde sms, že se omlouvá, že teprve teď vstával a že musí uklidit, ale za 15 min tam bude, ať počkám. Uběhla půl hodina a začala jsem pochybovat, zda jsem na správném místě. Potom mi Shub volá, že nesledoval čas, ale už je na cestě. Konečně se vidíme, obejmeme se na přivítanou a vede mě na univerzitní koleje, kde bydlí. Říkám si, že by to mohlo být vzrůšo a taky, že bylo. Však já vám to povím. Najednou jsem se cítila jako student místní vysoké školy.

Shub otvírá dveře svého pokoje a tam se nachází jeden kluk jménem Lahcene, který se mi ihned představí. Zrovna si balil, a tak jsem si myslela, že to je také couchsurfer, který se posouvá o místo dál. Večer jsem zjistila, když se tam opět objevil, že je to Shubův kamarád. Cítila jsem se trapně, že mi to nedocvaklo hned. Shub mi nabízí jeho jídlo a hlavně, že se mám cítit jako doma, ať si vezmu, co chci. Dokonce mi řekl, že on bude spát na zemi, ať si vezmu jeho postel. Já valila oči. Bylo mi to dost blbý, ale prý je zvyklý, že to tak dělá s každým.

Plavání v národním parku Calanques

Potom jsme se domluvili, že pojedeme spolu do města, on si vyřídí nějaké papíry na úřadech a já si skočím na 2 hodiny na pláž. Domluvili jsme se na čase a místě, kde se sejdeme a že se vydáme na nákupy, abychom měli co jíst večer. Když jsme došli se 4 plně naloženými igelitkami na pokoj, všechno jsme vyházeli z tašek a vydali jsme se ještě do národního parku Calanques. Bylo kolem půl 7 večer, než jsme se dostali na místo, kde si můžeme zaplavat ve skalách. Cestou si člověk musí dávat bacha, kam šlape - občas je to tam nebezpečné. Voda byla příjemná, průzračná, prostě nádhera.

Když se setmělo, tak jsme pozorovali hvězdy a u toho si povídali. Okolo 9 večer jsme se vydali zpět, ostatní lidé tam ještě dál zůstali a popíjeli. Musíme poděkovat inženýrům, kteří vymysleli dát do mobilu svítilnu. Krásně šla vidět mléčná dráha - bylo to kouzelné. Později mi Shub říká, že sem padá měsíční svit, jak je to hezké. Po několika metrech jsme zjistili, že to žádný měsíční svit nebyl, ale někdo použil vážně silné světlo na osvětlení. Začali jsme se oba smát. Když jsme došli na kolej, Shub se rozhodl, že uvaří nějaké indické jídlo - vybrala jsem si chicken & curry.

Bláznivý nápad

Mezitím dorazil Lahcene a další 2 kamarádi (pár - ona Němka, on původem z Islandu) a začali jsme si povídat. Ve 2 hodiny ráno vznikl nápad, že bychom se jeli projet po městě. Já jsem nějak přeslechla slovo MOTOR a myslela jsem si, že pojedeme na kolech (BIKE). Každopádně jsem byla pro - bude sranda. Sejdeme dolů po schodech a jeden z nich nasedá na motorku (MOTORBIKE) a v tu chvíli mi to docvaklo. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale vážně jsme se ve 4 lidech nasoukali na motorku a ujeli cca 10 km. Lahcene seděl před řidičem v protisměru a já mu držela nohy. Jeli jsme na kopec pozorovat hvězdy a rozsvícené město. Později se nám kolem půl 4 ráno ukázal i obrovský měsíc. Rozhodli jsme se, že pojedeme už zpátky, ale řidič si z nás udělal srandu a ujel nám. Tak jsme mu to oplatili a my se schovali jemu. Asi 5x jezdil pořád sem a tam. Po cestě zpět nás předjíždělo auto s chechtajícím se chlapem a zdviženým palcem nahoru.

Podruhé v národním parku Calanques - vyhlídka, setkání s francouzským prezidentem a stanování

Probudili jsme se okolo 13:00 a Shub musel jít do práce. Rozhodla jsem se, že se opět vydám do národního parku Calanques, ale na druhou stranu. Prý je tam nádherný výhled na moře. Nakonec to dopadlo tak, že mě Lahcene doprovodí. Když jsme došli na místo, rozhodli jsme se, že se jen tak posadíme a budeme se koukat do dálky. Takový klid a relax.

Bylo okolo 17:00 a Lahcene dostal nápad, že bychom v tom parku mohli stanovat. Jasná věc - bude to dobrodružství. Vydali jsme se tedy zpět, abychom si vzali stan a spacáky na kolejích. Cestou potkáváme nějakou blondýnu a s ní asi 5 kravaťáků. Říkám si, co tady asi dělají. Lahcene je pozdravil a dal se s nimi ve francouzštině do řeči. Jediné, čemu jsem rozuměla, byl pozdrav, a jak se mají. Rozloučíme se a následně se mě ptá, zda vím, kdo to byl. Neměla jsem tušení. V tu chvíli se začíná smát a říká mi, že to byl francouzský prezident s manželkou a 4 bodyguardy. Otočím se a najednou se mi vybaví obličej Macrona. Chtěla jsem se vrátit pro fotku s ním, ale už by to bylo blbé, tak se o tento zážitek mohu podělit pouze slovně. Řeknu vám, že prezident měl vážně nádherný oči - stál ani ne metr ode mě, naklonil se a něco mi říkal, ale nevím co. Dělala jsem, že rozumím. Ha-ha. V ČR ve vlaku jsem hledala články o tom, jak byl Macron v Marseille a našla jsem jeden ve francouzských novinách.

Se stanem a spacáky vyrážíme hledat dobré místo k postavení stanu a zároveň, aby bylo dál od cesty, jelikož tu už od rána můžeme potkat spoustu místních a turistů. Lahcene mi řekl, že nikdy stan nestavěl, tak jsem to dělala převážně já. Když vše bylo hotovo, sedneme do stanu a koukneme na oblohu - všude samé mraky, hvězdy nikde. Po chvíli začne foukat vítr. Řeknu vám, že se tam nedalo vůbec spát, taková zima v noci byla. A ráno nikde ani noha, jak nebylo hezky.

Objevování další části Marseille

Jelikož Shub musel být opět v práci, Lahcene se nabídl, že mi ukáže další zákoutí Marseille. Řekl mi, ať se chovám jako místní a že nemám platit za metro. Já, taková poctivka, se mi do toho moc nechtělo. Lahcene přeskočil vstup do metra a podržel dvířka, abych mohla prolézt. Na druhé straně mi říká, ať se kouknu na místní, že to dělají taky - vážně ano. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Ok, porušila jsem zákon. Stydím se. Během hodiny jsme se objevili u basiliky Notre Dame de la Garde, odkud je parádní výhled na celou Marseille.

Potom mě Lahcene zavedl do části zvané Cours Julien, kde se to lidmi jenom hemžilo. Samé kavárničky, bary, ale také i dětské hřiště. Tam mě seznámil s dalšími jeho kamarády a domluvilo se, že si půjčíme auto, zajedeme k jednomu z nich domů, kam si dáme věci a vrátíme se zpět na párty - bohužel jsem byla tak unavená, že jsem v tom bytě usnula a Lahcene odjel sám. Časně ráno se oba dva vrátili a šli spát.

Odjezd na letiště + málem zmeškaný let

Kolem 10:00 jsme odjížděli opět půjčeným autem na koleje, abych si mohla zabalit věci. Lahcene byl tak hodný, že mi nabídnul odvoz na nádraží, odkud odjíždí autobusy na letiště. Byla jsem ráda, že šel se mnou, protože prodejnu lístků na autobus bych hledala asi dlouho a už mi moc času nezbývalo. U prodejny jsme se rozloučili a já čekala ve frontě na lístky. Když už jsem měla lístek koupený, šla jsem na zastávku a můj autobus se zrovna chystal k odjezdu, ale už mě dovnitř nevzali. Tak to znamenalo jediné - počkat 15 minut na další autobus. Podívala jsem se na hodinky. No, bude to o fous. Ale to nějak dám. Tak už sedím v autobuse a začínám mít trochu nervy.

Přijíždíme na letiště a můj odlet by měl být za 50 minut. Miluji létání s batohem na zádech. Obzvlášť v takovéhle chvíli. Do toho mi přijde zpráva od Lahcena, že jsem měla štěstí a nádraží uzavřeli kvůli nahlášené bombě. No ještě to tak. Holt bych si musela prázdniny v Marseille prodloužit. Né, že by mi to vadilo. Na letišti hledám nápis BOARDING a když ho najdu, vydám se tím směrem. Čtečka mi nechce vzít můj kód, ale na to kašlu a řadím se do fronty. Zoufale koukám na hodiny a odpočítávám minuty. Když už se konečně dostanu na řadu ke kontrole věcí, francouzský úředník mi vysvětluje, že nemůžu mít dva pytlíky na tekutiny, ale pouze jeden. Pak si bere ještě moji e-letenku, snaží se ji načíst, nejde to a pak mi něco povídá. Paní za mnou mi to musí překládat do angličtiny. Takže, zbývá mi 20 minut do odletu a já zjišťuji, že jsem celou dobu stála ve špatné frontě pro mezinárodní lety a já musím jít do haly 2, někam po jezdících schodech. Super. Nevím, kde to je a ještě mi nejspíš uletí letadlo. Koukám zmateně po cedulích a zároveň najdu schody, o kterých paní mluvila. Vyjedu nahoru a vidím frontu - to asi bude ono. Radši se zeptám paní, zda fronta je pro lety do Evropy. Paní mi nerozumí, mluví něco o Římu, ale ťuká na svého přítele (nejspíš), který umí anglicky a kývne hlavou, že se opravdu jedná o frontu pro lety do Evropy. Když jsem odvětila, že mi za 10 minut letí letadlo, zavolal na celou frontu, ať se uhnou a opravdu všichni mi udělali uličku pouze pro mě. Mezitím jsem všem říkala MERCI (děkuji). Když už zbývali přede mnou dva chlapíci, tak jsem se zastavila a že počkám. Jenže už mi zbývalo pouze 7 minut a nechtěla jsem, aby mi letadlo uletělo. Znovu jim říkám co se děje a pán ochotně vyndá svoje věci z posledního boxu, který je k dispozici. Úředník se na mě hezky usmívá a bere si do ruky pytlíček s tekutinami. Následně vytahuje dvě krabičky od Orbitek (žvýkačky), v kterých mám krém na opalování a po opalování (jen kvůli povolenému limitu 100 ml). Nechápala jsem, proč to dělá. Pak se mě radši zeptal, co v tom je a já odpovídám, že krémy a on s úsměvem, že si myslel, že tam mám žvýkačky a snaží se je nacpat zpět. To už se mu moc nedaří, tak na to kašle a posílá přes skener. Vše proběhne v pořádku. Poté koukám na obrazovku, kde jsou vypsané lety a brány, jenže svůj let tam nevidím. Zhrozila jsem se. Zeptala jsem se tedy kontrolora, z jaké brány odlétá letadlo do Vídně a on odpověděl, že z brány 24. Skvělý. Zbývá mi 5 minut a ještě musím najít bránu 24. Naštěstí byla ihned u východu z kontrolní zóny. Uf! Vidím dokonce další 4 lidi, kteří ještě čekají ve frontě. Letadlo tam tedy je. Hurá! Tak to se mi ještě nestalo.

Doporučení

Radím vám, a to se mi osvědčilo několikrát, když nevíte, radši se zeptejte a ušetříte tím spousty minut. Aby se vám jednoho dne také nestalo, že by vám (málem) uletělo letadlo. Jinak mám v plánu se do Marseille zase brzy vrátit, jelikož jsem si tam udělala spoustu kamarádů a ráda bych je viděla znovu. Služby Couchsurfingu využiju i na nějaké příští dovolené, protože to byla jedna z těch akčních dovolených, které jsem zažila a hlavně jsem mohla poznat samu sebe a pomohlo mi to zvýšit si své sebevědomí, že se dokáži o sebe postarat a neztratit se.